Spišský hrad (maďarsky Szepesi vár, německy Zipser Burg) je se svým půdorysem 41 426 m² nejrozsáhlejší hradní zříceninou ve Střední Evropě a jedním z největších hradních komplexů v Evropě. Nachází se na travertinovém kopci nedaleko od městečka Spišské Podhradie na katastru obce Žehra asi 5 km severozápadně od ní.
Počátky osídlení skalního útesu nad Spiší sahají až do mladší doby kamenné a na přelomu našeho letopočtu vyvrcholilo zdejší pravěké osídlení vybudováním mohutného hradiště lidu tzv. púchovské kultury. Počátky samotného hradu pak sahají někam do 11-12. století, kdy se Spiš stala součástí Uherského království, a zdejší kraj začali osidlovat němečtí kolonisté. Postupně tak vznikl samostatný správní útvar, vedený jako Spišský komitát, jehož centrem se stal právě Spišský hrad. V tomto období začíná na hradě čilá stavební činnost a v polovině 12. století zde už stojí vyspělý obranný komplex, jehož ústředním objektem je mohutná obytná a zároveň strážní věž o kruhovém půdorysu o výšce asi dvaceti metrů, dále do skály vytesané obdélníková cisterna a obvodové hradby. Do areálu se vstupovalo románskou branou s padací mříží. Tektonické narušení skalního podloží na přelomu 12. a 13. století však způsobilo zřícení obytné věže, která byla v polovině 13. století nahrazena novým kruhovým bergfritem hned vedle základů původní věže.
V letech 1221-1241 sídlil na hradě Koloman Haličský, bratr uherského krále Ondřeje II., pro jehož potřeby byl vybudován dvoupodlažní románský palác v severním výběžku horního hradu. Na stavbu tehdy dohlížel podle všeho kastelán Dionýz, jinak vlivný muž uherské mocenské administrativy, který u dvora zastával funkci královského číšníka.
Palác byl inspirován podobnými stavbami v Podunají, Itálii a Francii. V přízemí se byly hospodářské prostory, nad nimi se pak nacházela reprezentační část a v druhé nadzemní podlaží se rozkládaly obytné komnaty. Z této doby pochází také hradní kaple.
V roce 1241 se hrad zjevně osvědčil jako solidní pevnost, která jako jedna z mála odolala nájezdu Tatarů, a zřejmě i proto se sem krátce poté stěhuje spišský probošt Matyáš. V roce 1249 mu král Béla IV. (ano, ten, s kterým válčil Přemysl Otakar II.) povoluje vybudovat novou věž pro kapitulní archív a obytný palác. Současně dochází i k dalšímu rozšíření hradního opevnění.
Ještě koncem 13. století se však spišský probošt stěhuje do pohodlnější Spišské kapituly, která se napříště stává duchovním střediskem Spiše, zatímco Spišský hrad si ponechává charakter světského centra.
Druhá polovina 13. století rozhodně nebyla pro obyvatele Spiše dobou poklidného hospodaření jako spíše nejrůznějších půtek a bitev. V té době se hrad stal centrem královské župy, ale v roce 1275 ho na čas ovládl jistý kníže Roland, který se dostal do sporu s panovníkem a církví. Loupeživí vojáci měli nakonec v úmyslu zničit hrad coby oporu církevní moci na Spiši, ale poté, co král potvrdil v roce 1278 spišskému proboštovi jeho práva majetky, se hrad před dalšími útoky ubránil.
Poté patřil hrad nějaký čas královně Alžbětě Kumánské, matce Ladislava IV., a jako nový uherský král se zde začátkem 14. století objevil i Přemyslovec Václav III. (v Uhrách Ladislav V.). Po jeho předčasné smrti se pod hradbami opět rozpoutaly tuhé boje. V roce 1312 se spišskou pevnost pokusil ovládnout Matúš Čák Trenčianský, ale neuspěl a v následujících letech prošel hrad výraznou gotickou přestavbou a rozšířením.
Neklidné časy zasáhly okolí Spiše opět v polovině 15. století v souvislosti s boji o uherské nástupnictví. Po smrti Zikmunda Lucemburského v roce 1437 nastoupil na uvolněný uherský trůn Albrecht Habsburský, který však už v říjnu 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna jménem Ladislav, přezdívaného Pohrobek.
V českých zemích se stal králem bez větších problémů, mimo jiné i zásluhou regentství Jiřího z Poděbrad. V Uhersku však Ladislavovy nároky na trůn narazily na odpor tamních magnátů. Alžběta sice nechala v květnu provést korunovaci svého synka, nicméně uherská šlechta odmítla nároky kojence uznat a za panovníka si zvolila polského krále Vladislava III., který se v Uhrách ujal moci jako Vladislav I. Alžběta i s malým Ladislavem musela uprchnout, ale svých práv se vzdát rozhodně nemínila a byla rozhodnuta je bránit ohněm i mečem! A ten meč neměl držet v ruce nikdo menší, než husitskými válkami zocelený český kondotiér Jan Jiskra z Brandýsa
Jiskra v čele své několikatisícové armády postupně ovládl území od Váhu až po Tatry a po dobu dvanácti let úspěšně čelil polským a uherským vojskům vzdorokrále Vladislava I. a regenta Jánose Hunyadyho. Východní Slovensko s okolím Košic a Spíše se tehdy stalo svědkem řady krvavých bitev a řeží, z nichž však Jiskra vycházel zpravidla jako vítěz. Oporou mu přitom byl mimo jiné i mocný Spišský hrad, který se za jeho éry dočkal dalšího významného rozšíření.
První stavbou se stala kruhová pevnůstka pro velitele, kolem níž tábořilo vojsko. Po jejím dokončení následovalo budování hradeb se širokým ochozem, dvou obranných věží a jižní brány. Kolem hradeb byly přístřešky pro vojáky a v zadní části nově vzniklého nádvoří se nacházely sýpky. Do dnešních dnů se zachovaly i základy obytné kruhové věže, chráněné příkopem a palisádami, která sloužila rovněž jako skladiště zbraní.
Po odchodu Jiskrových vojsk ztratilo spodní nádvoří na významu a svým způsobem naopak přispělo k prodražení další údržby hradu. Války s Turky vymetly královskou pokladnu do posledního groše, a tak se v roce 1464 rozhodl Matyáš Korvín přenechat někdejší královský hrad do dědičného vlastnictví s titulem spišského župana rodu Zápol’ských.
Bratři Imrich a István Zápol’ští se koncem 15. století postarali o rozsáhlou gotickou přestavbu a výsledkem jejich působení se stala pozdně gotická kaple sv. Alžběty a rozsáhlý palácový komplex podél západní stěny s reprezentačním rodovým palácem, rytířskou síní a gotickou zahradou.
Po smrti Štefana Zápol’ského v roce 1499 stanul v čele rodových majetků jeho syn Ján (1487-1540), který byl svého času dokonce považován za nejbohatšího uherského magnáta. Svůj politický vzestup zahájil krátce po dosažení dospělosti v roce 1505, kdy ho tzv. strana uherských stavů vyhlásila za kandidáta na královský trůn. Tato strana také prosadila zákon, podle něhož v budoucnu neměla uherská koruna spočinout na hlavě žádného cizince. Nicméně tou dobou vládl v Uhersku (a současně v Česku) jagellonský král Vladislav a Ján Zápol’ský se tak musel v roce 1511 spokojit s titulem sedmihradského vévody.
Zápol’ský se ukázal jako muž své doby, který kolem sebe dělá pořádek zpravidla na účet slabších, spojenectví uznává jen, pokud z toho má sám prospěch a před silnějším se „takticky“ skloní.
První vlastnost prokázal ještě v roce 1514, když s pomocí palatina Istvána Báthoryho nemilosrdně potlačil povstání šlechtice a odvážného válečníka Györgyho Dózsi.
Jako nevěrohodný spojenec se projevil v roce 1526 v bitvě s Turky u Moháče. Původně sice vytáhl na pomoc vojsku krále Ludvíka II. Jagellonského v čele údajně dvacetitisícové armády, ale nakonec „takticky“ vyčkal v záloze u Severína a do bitvy nezasáhl. Smrtí Ludvíka v moháčských bažinách přišlo Uhersko o panovníka, což samozřejmě nahrálo Zápol’skému. Ačkoli si na uherský trůn činil nároky i Ferdinand I. Habsburský, sedmihradskému vévodovi se podařilo přesvědčit část šlechty, aby ho v Tokaji zvolila v listopadu 1526 vzdorokrálem jako Jánose I. Uherského. Ještě téhož měsíce ho ve funkci potvrdil i nitranský biskup a zřejmě aby Zápol’ský dodal své korunovaci patřičnou váhu, vyzval ve jménu někdejších dočasných územních zisků Matyáše Korvína dokonce Moravu, Slezsko a Lužici, aby mu složily hold!
Nicméně rčení, že pýcha předchází pád, dostihlo Zápol’ského dřív, než se nadál. Ještě v roce 1527 vpadl Ferdinand s vojskem do Uher, dobyl Budín a poté, co v následujícím roce rozprášil uherské vojsko v bitvě u Sniny, Zápol’ský byl rád, když se spasil útěkem do Polska. Přesto se však situace nezklidnila. Zápol’skému se podrželo udržet vliv na svých panstvích a hradech od Trenčína a Nitry přes Oravu a Liptov až po Spiš a navíc jeho chamtivé ambice nezkrotily ani předcházející lekce.
No, a tady přichází ke slovu třetí staletími prověřená vlastnost všech všehoschopných politiků – pro vlastní prospěch zapřít a prodat i vlastní krev a čest. V Zápol’ského případě se přitom jednalo o nového spojence, kterého se rozhodl hledat u největších nepřátel tehdejšího křesťanského světa. Ze svého polského exilu totiž vyslal své lidi za tureckým sultánem Sulejmanem I. a nabídl mu složení vazalského holdu!
Sultán se vzápětí vydal v čele ohromné armády do Uher nastolit nové islámské pořádky. Zápol’skému se tak díky sultánovi dostala do rukou opět většina Uher a když se Ferdinand rozhodl tureckému náporu čelit se zbraní v ruce a v roce 1530 oblehl Budín, přispěchal Zápol’skému na pomoc z Bělehradu Mehmed.
Když se Turkům podařilo císařské zatlačit, přišel čas na „odměnu“. Jejich hordy pronikly ve dvou výpadech během září a prosince do Pováží, k Trnavě a Piešťanům, Ponitřím až k Bojnici a podél Hronu až k Hronskému Beňadiku. Kromě bohaté kořisti odvlekli do zajetí (respektive do otroctví) na čtyřicet tisíc lidí a za sebou zanechali zpustošenou zem.
Zápol’ský alias Jan I. Uherský si nakonec užíval „svého“ království po celou následující dekádu. Teprve v roce 1538 se mírovou smlouvou ve Velkém Varadínu obě znepřátelené strany dohodly na rozdělení moci a na tom, že Ferdinand se ujme vlády nad celým Uherskem (ve skutečnosti hlavně tou část Uher, které ještě nebyly plně v moci Turků) a Sedmihradskem po Zápol’ského smrti a navíc bohatě odškodní jeho dědice.
Oč déle se Ján Zápol’ský vzpouzel Habsburským nárokům na uherský trůn, o to dříve přišel o svou spišskou pevnost. Ferdinand totiž už krátce po bitvě u Moháče Zápol’skému hrad odejmul a postoupil ho bohaté rodině Thurzů. Přesto však trvalo ještě pět let, než si noví držitelé mohli Spišský hrad opravdu převzít do vlastních rukou a správy.
Thurzové měli původně majetky na Spiši v Betlanovcích, odkud během 15. století postupně expandovali prostřednictvím obchodu s kovy do Krakova a Levoče. Své aktivity rozšiřovali na na oblast hornictví a hutnictví a v roce 1494 založili tzv. Thurzo-fuggerovskou společnost, jeden z prvních raně kapitalistických podniků v Evropě. S ní brzy získali světový monopol na trhu s mědí a otevřeli si obchodní zastoupení po celé Evropě. Začátkem 16. století pak zcela ovládli výrobu drahých a neželezných kovů v Uhersku. Získané prostředky investovali do nákupu pozemků v celém tehdejším Uhersku (od Oravy až po Tokaj, od Trenčína až po Spiš), ale například i v Německu. Ještě během 16. století se vypracovali na jeden z nejvýznamnějších magnátských rodů v Uhersku, stali se dědičnými župany na Oravě a Spiši a zastávali většinu významných funkcí v uherské správě. Ještě během první poloviny 17. století však vymřela po meči jak oravsko-bytčanská, tak i spišská větev rodu.
Thurzové Spišský hrad nejen udržovali, ale za jejich správy došlo k řadě přestaveb v duchu renesance. Smyslem těchto úprav bylo zlepšit obývání hradu a přizpůsobit ho tehdejšímu vkusu a způsobu užívání. Z této doby pocházejí zejména nálezy uměleckých kachlů a renesanční brána do horního hradu.
Po rodu Thurzů získal Spišský hrad koncem 30. let 17. století rod Csákyů. Csákyové se objevují na historické scéně už během 14. století a časem si vybudovali respektované postavení, plynoucí z rozsáhlých majetků, v Sedmihradsku. Členové rodu zastávali vysoké správní a církevní úřady a mezi nejvýznamnější členy se zapsal István Csáky, přezdívaný „Velký“ (1560-1605), který se vypracoval na kapitána (velitele) sedmihradské armády.
Štefan Csáky se však ukázal jako mimořádně iniciativní velmož a přízeń panovníky si brzy upevnil vojenskými zákroky proti Rákocziho povstání (1644-1645). Císař ho pak díky tomu jmenoval kapitánem Horních Uher a v roce 1651 mu vystavil i novou darovací listinou, kterou se dědičné právo na Spišský hrad a spišské panství rozšiřovalo i po přeslici.
Nakolik si rod Csákyů cenil spišského panství, svědčí kromě pozdně renesančních úprav hradu i skutečnost, že podobně jako Thurzové považovali Spišský hrad za ústřední sídlo a titul spišského župana (který zastávali až do 1. světové války) upřednostňovali i před mnohem vyššími tituly.
Jak se rozrůstaly jednotlivé větve rodu Csákyů, měnila se i správa hradu. V roce s1702 tak na základě smlouvy stal společným majetkem, na jehož udržování měli všichni společně přispívat. O vlastní správu hradu se měl přitom starat šestadvacetiletý Mihály Csáky. Už krátce poté však Spiš zasáhlo povstání Ference II. Rákocziho a Imricha Tökölyho. V roce 1703 dokonce hrad obsadilo kurucké vojsko a podrželo si ho sedm let. A tak když se v roce 1710 po porážce povstání Spišský hrad opět vrátil do rukou Csákyů, ti už žili jinde a žádný z nich neměl zájem se do hradu vrátit. Osud Spišského hradu nakonec zpečetil ničivý požár v roce 1780.
S nástupem romantismu k sobě začal hrad lákat milovníky dávné minulosti, ale teprve v druhé polovině 20. století začaly práce na jeho zachování pro další generace a rozsáhlý archeologický průzkum. V roce 1961 byl Spišský hrad vyhlášen jako jedna z prvních Národních kulturních památek v tehdejším Československu a v roce 1993 byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO.
