Bečov nad Teplou - hodnotný komplex gotického hradu a pozdně barokního zámku na okraji stejnojmenného městečka. Jedinečností Bečova je znovuobjevený a zrestaurovaný románský relikviář svatého Maura, který je vystaven v zámecké expozici.
Hrad
Hrad Bečov nad Teplou založili páni z Oseka na konci 13. století; r. 1314 se uvádí jako sídlo Boreše z Oseka a Rýzmburka. Hrad střežil důležitou křižovatku zemských cest a měl status léna Koruny české. R. 1407 prodali páni z Oseka a Rýzmburka bečovské panství a jiné statky Oldřichovi z Házmburka, který je r. 1411 postoupil Jindřichovi staršímu z Plavna. Ten zastavil r. 1424 Bečov Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi rodu Schwarzenberků. Jindřich z Plavna i Erkinger Seinsheim patřili k úhlavním nepřátelům kalicha, a proto r. 1430 bečovský hrad dobyl a vyplenil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. R. 1437 prodal Seinsheim Bečov svému zeti Matěji Šlikovi z Holíče, který jej vzápětí opět postoupil pánům z Plavna. R. 1495 koupili bečovské panství Pluhové z Rabštejna, kteří je pak drželi až do r. 1547. Pluhové vlastnili v nedalekém Horním Slavkově cínové doly, které svým majitelům vynášely velké peníze a umožnily jim i zvelebení bečovského hradu. Nejvýraznějším stavebním počinem Pluhů na Bečově byla výstavba nového renesančního paláce. Za Šmalkaldské války (1546 – 1547) stál Kašpar Pluh z Rabštejna v čele stavovského povstání proti Ferdinandovi I., za což byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Popravě sice unikl útěkem do Míšně, jeho zkonfiskované bečovské panství však Ferdinand I. nejprve zastavil Jindřichovi z Plavna, po jehož smrti (1554) je zabral sám. Dalšími zástavními držiteli panství byli Šlikové a město Bečov. R. 1615 připadlo celé bečovské panství městu Horní Slavkov, které velmi zbohatlo z výnosů cínových dolů. Dokonce do té míry, že se v téže době stalo i zástavním držitelem Karlových Varů. Prosperitu regionu násilně přervala třicetiletá válka. Bečovské panství bylo za účast na stavovském povstání Hornímu Slavkovu zkonfiskováno a r. 1624 prodáno císařskému sekretáři Gerhardovi z Questenberka za 60.000 kop grošů. R. 1648 bečovský hrad dobyl švédský generál Königsmark. Hrad byl přitom poškozen do té míry, že byl Balbínem označen jako pustý zámek. Byl sice opraven, ale Questenberkové jej jako panské sídlo již neužívali. Poslední naděje svitla hradu r. 1656, kdy vojenský velitel Jan de la Cron vypracoval plán na modernizaci hradního opevnění podle zásad soudobého vojenství. Projekt však byl realizován jen v malé míře a hrad zůstal pouze hospodářským objektem. Questenberkové, kteří ještě stačili na počátku 18. století přestavět baštu na předhradí na pozdně barokní zámek, vymřeli r. 1752. V témž roce Bečov získal Dominik Ondřej z Kounic a Ritenberka. Posledním soukromým majitelem Bečova byl v letech 1813 – 1945 rod Beaufort–Spontini. Za něj došlo k poměrně tvrdým zásahům do areálu starého hradu, které měly po r. 1860 vyvrcholit komplexní romantickou přestavbou areálu podle projektu architektů J. Zítka a J. Mockera. K ní naštěstí nedošlo, protože by znamenala prakticky úplné zničení hodnotné středověké památky. Ta se v dosti zuboženém stavu dočkala konce 20. století. Dnes je majetkem města a prochází postupnou rekonstrukcí. V r. 1985 byl na základě předchozí informace z USA pod podlahou hradní kaple nalezen Beauforty ukrytý, mimořádně cenný románský relikviář sv. Maura
Exteriér, stavební vývoj:
Staveništěm hradu Bečova se stal konec skalnaté ostrožny vymezené řekou Teplou a Hlubokým potokem, severně od centra městečka. Podobu jeho nejstarší vývojové fáze s palácem neznámé polohy neznáme. Archeologický průzkum z počátku 21. století v prostoru pod pozdějším bergfritem odkryl vrstvy s nálezy datovatelnými již do 13. století. Stěžejní objekty hradu stojí na skalnatém konci nad řekou na severní straně. Východní konec skály zaujala obdélná věž, dendrochronologicky datovatelná do roku 1352, v jejímž přízemí byla do roku 1357 zřízena kaple. Do doby po roce 1356 řadí stejná datovací metoda vznik mohutného donjonu čtvercového půdorysu na západním konci skály. Obě věže spojilo nižší spojovací křídlo. Smyčka hradby, vybíhající od zmíněných věží k jihovýchodu, se na svém konci rozšiřovala a vytvořila tak nádvoří téměř půlměsícového půdorysu. V jihovýchodním zaobleném konci areálu vznikl proti směru přístupu okrouhlý bergfrit. Brána do jádra byly proražena v hradbě pod kaplovou věží na severovýchodě. Přicházelo se k ní od jihu parkánem, v nějž se zužovalo předhradí neznámé podoby a zástavby. Pozdně gotická přestavba hradu z roku první poloviny 16. století přinesla úpravu interiérů donjonu a zvýšení spojovacího křídla na úroveň obou věží, čímž získaly ústřední objekty hradu tvářnost jednolité blokové stavby. Při hradbě na jihozápadě, v prostoru mezi donjonem a bergfritem, postavili Pluhové nový renesanční palác složité dispozice, který pak prošel dalšími přestavbami. Roku 1623 byl bergfrit výrazně snížen. Po třicetileté válce byl vojenským velitelem Janem de la Cron vypracován plán rozsáhlých opevňovacích prací, z nichž však byla realizována pouze stavba velké bašty na jihu nad příkopem, střežící vstupní bránu. Tato bašta byla na počátku 18. století přestavěna na pozdně barokní zámek a příkop překlenul nový kamenný most, jehož poslední díl zůstal padací. Existence zámku, jenž si na areálu starého hradu získal nezávislost, se odrazila i v úpravě hradního příkopu na zahradu s bazénem a vznik teras s bazénky a fontánami, ze zámku přímo přístupných. Úprav, které však bečovský komplex spíše poškodily, se hrad dočkal ještě za Beaufortů v 19. století. Nejvýraznějšími z nich bylo zboření hradby jádra a tím otevření jeho nádvoří na východní straně a výstavba úřednického domu při obvodové hradbě východně od kaplové věže.
Interiér:
Patra donjonu, mající od počátku dělení do tří prostor vytápěných krby, získala v 16. století kamenné příčky a s nimi řadu bohatých kamenických detailů pozdně gotických portálů. Ve výklencích oken se dosud dochovala dřevěná sedátka, stěny jsou zdobeny zbytky maleb z období pozdní gotiky a renesance. Zajímavostí je soustava tří prevétů, které jsou ze západního průčelí vysunuty nad skalní sráz diagonálně tak, aby odpad nepadal na nižší patra. Obdélníková kaple Navštívení Panny Marie je zaklenuta dvěma poli křížových kleneb s kamenickou a malířskou výzdobou. Klenuté jsou i vnitřní prostory renesančního Pluhovského paláce.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zámek
Zámek Bečov nad Teplou vznikl v areálu bečovského hradu, jehož počátky sahají na konec 13. století a jemuž je věnováno samostatné heslo. R. 1656 byla podle projektu Jana de la Cron vybudována u první brány hradu Bečova mohutná polygonální bašta, kterou Questenberkové, držitelé bečovského panství od r. 1624, přestavěli počátkem 18. století na pozdně barokní zámek. Po vymření rodu Questenberků r. 1752 získal Bečov Dominik Ondřej z Kounic a Ritenberka. Zámek byl upravován ještě za rodu Beaufort–Spontini, který byl posledním soukromým majitelem Bečova (1813 – 1945). Na sklonku 20. století byl bečovský zámek rekonstruován. Dnes náleží státu a je přístupný veřejnosti.
Bečovský zámek stojí – poněkud atypicky – v čele předhradí staršího hradu, ba dokonce ve své hmotě obsahuje průjezd k němu. Zámek je přístupný po kamenném mostě na osmi hranolových pilířích, který se k němu klene přes příkop upravený na zahradu s bazénem. Zámek sám je mohutná pozdně barokní budova o dvou nadzemních podlažích, z jejíhož jihovýchodního nároží vystupuje mohutná osmiboká věž (přestavěná bašta hradu). Vstupní portál je renesanční. Na úrovni zámku, kolmo na osu hradního areálu, je terén změněn v terasy, jejichž západní část obsahuje sklepy zrušeného pivovaru.
Barokní interiéry zámku prošly úpravami za Beaufortů v 19. století. Daleko nejhodnotnější prostorou je první patro věže, kde je deponován trezor s velmi cenným románským relikviářem sv. Maura z první třetiny 13. století. Přízemí věže vyplňuje knihovna, druhé patro kaple zřízená podle projektu J. Mockera. V budově zámku vynikají zejména gobelínový sál a sál španělských portrétů, vyplňující její druhé patro.
